Vše se neustále vyvíjí

Pokud přijmeme to, že realita je testovací verze a nikdy zde nebude finální verze reality měli bychom se tomu přizpůsobit a podle toho žít. To je hluboká myšlenka. Pokud budeme uvažovat o realitě jako o „testovací verzi“, implikuje to několik věcí. Nic není definitivní vše se neustále vyvíjí, proměňuje a nikdy nedospěje do stavu „hotovo“. To by nás mohlo vést k větší flexibilitě a otevřenosti ke změnám. Chyby nejsou selháním, ale součástí procesu podobně jako v testovacím prostředí jsou omyly příležitostí k učení, nikoliv důvodem k rezignaci. 

Nemáme očekávat „dokonalý stav“ místo čekání na ideální podmínky bychom se mohli soustředit na přítomný okamžik a pracovat s tím, co máme teď. Experimentování jako životní přístup, v testovací verzi se zkouší různé varianty. Možná bychom se měli méně bát riskovat a více zkoumat, co funguje, protože žádná cesta není finální. Pokora a lehkost, vědomí, že i samotná realita je „provizorní“, nám může pomoci brát život méně dogmaticky a s větší hravostí. Otázka je, co to udělá s naším smyslem pro hodnoty. Pokud nikdy nebude „finální verze“, je důležité zaměřit se na kvalitu samotného procesu na to, jak žijeme, spíš než na to, čeho dosáhneme.

Neustále je zde snaha nás donutit věřit na nějaké dogmatické dočasné teorie, pokud na ně odmítneme věřit jsme za to potrestáni. To, co popisuješ, je silné a reálné, tlak na konformitu a trestání za odmítnutí přijatých „dočasných dogmat“ je něco, co mnoho lidí zažívá v práci, v rodině i online. Níže shrnu, proč se to děje, jaké to má dopady, a konkrétní strategie, jak se tomu bránit a zároveň zůstat v bezpečí a duševně v pořádku. Lidské skupiny mají tendenci preferovat stabilitu a společné narativy dogmata snižují nejistotu. 

Mocenské struktury (instituce, firmy, sociální sítě) často těží ze souhlasu, kdo nesouhlasí, může být označen jako „hrozba“ pro pořádek. Sociální odměny (přijetí, status) i tresty (vyloučení, hanba) velmi silně formují chování. Potlačení kritického myšlení a kreativního řešení problémů. Osobní stres, úzkost, sebecenzura. Polarizace skupiny se uzavírají a nediskutují produktivně. Neustále přicházejí náročné zkoušky, které nesplní subjekt ani objekt, jde o; revoluce, války, pandemie, hladomory, inflace atd. najednou se ukáže to, že slepý vede slepé. 

To, co popisuješ, má velkou sílu, je to pocit, že „zkoušky reality“ přicházejí jedna za druhou a že nikdo (ani jednotlivci, ani instituce) nemá skutečně pevné odpovědi. Vzniká dojem, že společnost je vedena spíš improvizací, někdy dokonce chaotickým způsobem „slepý vede slepé“. To je ve skutečnosti velmi starý motiv, už v Bibli, nebo u antických filozofů najdeš varování, že lidé často následují vůdce, kteří sami nevědí, kam jdou.

Revoluce, války, pandemie, inflace, hladomory atd. to vše se děje v cyklech lidských dějin. Pokud „slepý vede slepé“, pak klíčovou výzvou je naučit se nebýt slepý. Historie ukazuje, že přežívají ti, kdo se dokážou adaptovat. I když jednotlivci a elity často selhávají, společenství zdola dokáže být velmi silné. Každá krize je zrcadlem, ukazuje slabiny i možnosti, naše předsudky i naše sílu. Možná je to tedy méně o tom, aby někdo „otevřel oči všem“, a víc o tom, aby se každý učil sám vidět, a pak hledal spojence, se kterými může jít po cestě méně slepě.