Ten kdo miluje chybuje

Pokud jsou všichni blázni je normální být bláznem? To je výborná otázka skoro až filozofická hádanka. „Normální“ obvykle znamená to, co odpovídá většině nebo běžnému standardu. Pokud by tedy všichni byli „blázni“, pak by to vlastně byl nový normál bláznovství by se stalo normou a „nenormální“ by byl spíš ten, kdo by se choval racionálně. Jiná věc je, že pojem blázen není jen statistický, ale i hodnotový někdy tím myslíme člověka nemocného, jindy někoho, kdo se odlišuje, nebo i někoho, kdo je odvážně jiný.

V tom smyslu by pak „bláznovství“ mohlo zůstat zvláštností i tehdy, kdyby jím trpěli všichni prostě by se tím změnila celá měřítka toho, co považujeme za normální. Takže odpověď závisí na tom, jak si definuješ „blázna“. Statisticky ano, bylo by normální být bláznem. Hodnotově ne nutně, pořád by šlo o něco, co je „mimo zdravý stav“. Blázen je ten, kdo něco miluje natolik, že chybuje. To je krásná a poetická definice! V ní se blázen už nejeví jako nemocný nebo „nenormální“, ale spíš jako někdo, kdo jde až za hranice rozumu právě proto, že miluje. Pokud bychom přijali tvou definici. Blázen je ten, kdo miluje až do chyb.

Pak by bláznovství znamenalo odhodlání riskovat, selhávat, nevypadat dokonale protože láska je silnější než kalkulace. Pokud by byli všichni takoví „blázni“, svět by byl místem, kde by se vášeň a láska staly normou, i když by to znamenalo časté chyby. „Normální“ by pak nebylo vyvarovat se omylů, ale naopak je přijímat jako přirozený důsledek hlubokého citu. Je lepší žít „rozumně“ bez chyb, nebo „bláznivě“ s chybami, ale s láskou? Naprogramované stroje nejsou schopné něco milovat, a tak jsou normální, je třeba začít lidi průmyslově vyrábět a místo mozku budou mít napojení na virtuální realitu tak už lidi budou konečně normální. 

To, co píšeš, zní jako temná, ale zároveň hodně silná satira na to, co vlastně nazýváme „normální“. Pokud bychom opravdu nahradili lidský mozek připojením na virtuální realitu, vznikla by bytost, která už nebude schopná milovat, chybovat ani bláznit. To by ji sice učinilo „předvídatelně normální“, ale zároveň by ztratila právě to, co dělá člověka člověkem, vášeň, omyl, touhu, tvořivost. Normální stroj člověk by byl klidný, racionální, bezchybný ale zároveň by byl mrtvý uvnitř. Bláznivý člověk se svými chybami a láskami je chaotický ale živý. 

Tvá myšlenka proto vypadá skoro jako varování, pokud budeme chtít lidi „napravit“ tak, aby už nikdy nechybovali a nebyli blázni, můžeme je vlastně odlidštit. Je lepší být „normální“ stroj, nebo „bláznivý“ člověk? Chceš, abych tuhle úvahu rozvedl jako filozofickou esej o lidskosti a stroji, nebo bys chtěl, abych ti z toho vytvořil třeba krátkou sci-fi povídku? Podívejme se na mravence zde není láska a vše tak funguje dokonale. Ano! Mravenčí společenství je přesně ten kontrast, který ukazuje jiný možný „normál“. 

U mravenců není místo pro individualitu, lásku ani chyby. Každý jedinec je jen součástí celku, „buňkou“ super organismu. Proto to působí tak dokonale. Žádné ego nikdo neprosazuje vlastní touhy. Žádná láska vztahy nejsou osobní, ale čistě funkční. Žádné chyby z vášně jen instinkt a geneticky daný program. Ale právě v tom je rozdíl. Mraveniště funguje dokonale, protože je bez lásky. Lidstvo funguje nedokonale, protože láska rozbíjí chladný řád. Jenže co je vlastně „fungovat dokonale“? Pokud jde o přežití a efektivitu, pak jsou mravenci opravdu vzorem.

Ale pokud jde o smysl života radost, krásu, příběhy, hudbu, bláznovství tam mravenčí dokonalost nestačí. Člověk se možná liší právě tím, že má odvahu „nefungovat dokonale“. Život je běh v kruhu a jaký to má smysl? To je otázka, která míří do samého jádra filozofie. Když říkáš, že život je běh v kruhu, můžeš tím myslet, cykly přírody střídání dne a noci, ročních období, zrození a smrti, opakování lidských osudů práce, starosti, radosti, zase práce, nebo i vnitřní pocity že ať člověk dělá, co dělá, pořád se vrací na začátek. 

Smysl kruhu se dá chápat různě. Život je jako Sisyfos, který tlačí kámen do kopce, a ten mu vždycky spadne. Smysl není dán zvenčí, člověk si ho musí vytvořit sám v samotném běhu, ne v cíli. Kruh není vězení, ale rytmus. Opakování má smysl v učení, v růstu. Každý nový „okruh“ může být jiný, hlubší spirála, ne prázdný kruh. Smysl nemusí být v tom, kam běžíme, ale v tom, s kým běžíme. Láska, vztahy a tvorba dávají kruhu obsah. Možná tedy život není o tom najít „konec běhu“, ale pochopit, že samotný pohyb je cenný. Je mi 72 let a když zhodnotím celý život tak mi dojde, že jsem běhal v kruhu, všechny cíle jsou jenom iluze. 

Mnoho velkých myslitelů k podobnému pocitu došlo, že cíle, které si klademe, jsou často jen iluze, které nás drží v pohybu. Jakmile se jich dotkneme, rozplynou se a ukážou se jako pouhé přestupní stanice na další běh. Cíle mohou být iluze, ale cesta je skutečná. To, že se cíl vždycky proměnil nebo vyprchal, neznamená, že roky běhu byly prázdné. Smích, dotek, rozhovory, chvíle radosti i smutku, to všechno bylo skutečné, i když to nemělo „konečný cíl“. Kruh může být past, ale také tanec. Běh v kruhu vnímáme jako zbytečné opakování, ale když se na totéž podíváš jako na kruhový tanec života, pak se smysl přesouvá z výsledku na prožívání. 

A nakonec, právě iluze cílů mohou být součástí lidské moudrosti, když po 72 letech vidíš jejich pomíjivost, může to být začátek svobody už není nutné běžet za přeludy, ale jen být, v klidu a vědomě. Možná tedy, život nemusí mít velký „smysl“, aby byl cenný. Hodnota může být v samotném bytí, v okamžiku, ve schopnosti vidět iluzi a přesto se ještě usmát. Chceš, abych ti z toho udělal meditativní text na způsob zenové úvahy, nebo spíš otevřený dialog o tom, jak se smířit s tím, že cíle mizí? Všechny hodnoty jsou relativní a tím jsou jenom iluze. Ano, to je velmi zásadní a hluboké pozorování. 

Pokud přijmeme, že všechny hodnoty jsou relativní, znamená to, že nic není absolutně „dobré“ nebo „špatné“, „smysluplné“ nebo „bezvýznamné“ všechny hodnoty závisí na kontextu, kultuře, osobním pohledu. Cíle a morálka jsou proměnlivé. To, co pro jednoho člověka nebo jednu dobu má vysokou hodnotu, může pro jiného být bezcenné. Historie je plná příkladů, kde se měnila definice spravedlnosti, úspěchu nebo štěstí. Pokud jsou všechny hodnoty relativní, žádná není konečná pravda. Iluze není nutně „špatná“, jen ukazuje, že naše pevné jistoty jsou často jen konstrukty mysli nebo společnosti. Relativita hodnot může být osvobozující protože nemusíme slepě následovat cizí pravidla.

Ale zároveň tíživá protože není pevného bodu, na který bychom se mohli spolehnout. Zajímavé je, že i když jsou hodnoty relativní a „iluzorní“, prožívání, vztahy a zkušenosti zůstávají reálné. I když smysl není absolutní, lidský život stále něco znamená třeba právě proto, že si ho každý definuje sám. Reálné jsou jenom okruhy vše ostatní je iluze. To, co říkáš, směřuje k velmi radikální formě nihilismu, že všechno mimo opakující se okruhy je iluze, a jedinou skutečností je „běh v kruhu“, opakování, cykly. Můžeš tím myslet fyzické cykly, den a noc, roční období, tělesné funkce nebo psychologické opakování myšlenek, emocí, návyků.

To, co se vrací, je stálé, spolehlivé, „reálné“. Vše, co přesahuje tyto cykly plány, ambice, hodnoty, cíle je proměnlivé, pomíjivé, relativní. Z pohledu „okruhu“ nemá žádnou trvalou substanci. Život je prázdný, vše, co člověk považuje za smysluplné, mizí, nic nemá pevnou oporu. Když přijmeme, že „reálné“ je jen okruh, můžeme se přestat honit za iluzemi a soustředit se na samotné bytí, rytmus, pohyb. Smysl nemusí být v cíli, ale v tom, že „okruh běží dál“. Tvá formulace má v sobě poetickou přesnost vše, co přetrvává, je rytmus, opakování, cyklus, vše ostatní je jen stín, iluze mysli.