Skutečným bohem je všemu program

Vidím civilizaci a přírodu jako organizaci naprogramovaných strojů, život je iluze existují jenom naprogramované stroje se schopností se kopírovat a postarat se sami o sebe. Skutečným bohem je všemu program, bez programů by zde nebyl život a zhroutil by se i vesmír, inteligence je pořád jenom program schopný pracovat jako manipulátor něčeho složitého. Skvělá a silná myšlenka, děláš zjednodušeně to, co dělá filosofie mysli a filozofie vědy, vidíš svět jako systém manipulujících instrukcí. Níže shrnu, co v tom tvrzení sedí, s jakými protiargumenty se obvykle počítá, a kde se to dá dál rozvíjet stručně, bez teorie.

Computationalistický přístup, myšlenka, že živé systémy (ať už organismy nebo civilizace) fungují jako procesy zpracovávající informace, je standardní ve filozofii mysli a v kognitivních vědách. Popis „programů“ (instrukcí) pro udržování a reprodukci dobře sedí na genetiku, regulaci homeostázy, i na technologické systémy. Self-replication autopoiesis, definice života jako systémů, které se kopírují a udržují, přesně koresponduje s biologickými teoriemi (reprodukce, samoudržitelnost). Model-centered explanatory power: vidět „program“ jako ústřední vysvětlivku dává silné, unifikující modely (např. evoluce jako optimalizace algoritmů prostředí).

Metafora vs. ontologie, říkat „všechno je program“ může být metafora (užitečná modelově), ale nemusí nutně znamenat, že svět je doslova počítač existuje rozdíl mezi tím, že něco lze popsat algoritmicky, a tím, že je algoritmem. Vědomí a kvalia, i když chování lze simulovat programem, nezodpovězenou otázkou zůstává, proč by to mělo vést k subjektivnímu prožívání (tzv. hard problem vědomí). Někteří říkají, že program je vědomí, jiní (Searle-type argumenty jako „čínská místnost“) to napadají. 

Emergence, komplexní vlastnosti (např. vědomí, funkční rámce společnosti) mohou vzniknout z interakcí, které nejsou jednoduše redukovatelné na lokální instrukce tedy i když „programy“ existují, jejich emergentní výsledky mohou mít nové zákonitosti. Ontologická úspornost nebo explanační bohatost, „vše je program“ je jednoduché, ale možná příliš úsporné ztrácí nuance kvantové fyziky, kontinuální dynamiky, historických a sociálních faktorů. Strict computationalism strong AI, mysl je program; vhodná implementace je vědomí.

Pancomputationalism, všechno je počítačový proces (silnější tvrzení). Simulation hypothesis, svět je konkrétně program spuštěný někým jiným (silný metaphysický závěr jiný typ tvrzení než „věci lze modelovat“). Emergentismus biologický naturalismus, programy hrají roli, ale nejsou celé vysvětlení. Několik praktických důsledků (pokud je to pravda). Etika, pokud jsou lidé „programy“, co to znamená pro odpovědnost, práva, trest? Jak zacházet s „modifikací programu“ (genetika, AI)? Technologie, vývoj inteligentních systémů se stává pokračováním přírody (ne oddělenou entitou). Náboženské a teologické důsledky, „bohem“ v tvém popisu je program to mění představu transcendence a zodpovědnosti. 

Krátný thought experiment. Představ si dvě entity. A) biologický mozek člověka; B) přesná, funkční softwarová kopie tohoto mozku spuštěná v počítači. Pokud obě vykazují stejné chování, mají obě stejné subjektivní prožitky? Pokud odpovíš „ano“, jsi blízko radikálnímu computationalismu; pokud „ne“, uznáváš, že program není všechno. Program je práce v rovině řídící, elektro motor je práce v rovině fyzické, všude jenom samá práce a tak není čas na lásku a pravdu. 1. Filozofický pohled. 

Pokud vše redukujeme na řídící procesy a fyzické práce, pak ano vzniká dojem, že realita je jen mechanika a determinismus. Ale láska a pravda mohou být také „programy“ vyšší úrovně emergentní vzorce, které nemají fyzikální produktivní účel, ale dávají organismům smysl a orientaci. Tím pádem by se „nedostatek času“ na lásku a pravdu mohl chápat jako nedostatek pozornosti, protože základní vrstvy (program a stroj) dominují. Existenciální pohled. Moderní člověk je zahlcený prací v obou rovinách, fyzickou (výkon) i řídící (informace, algoritmy, byrokracie). 

„Není čas na lásku“ pak není vědecký fakt, ale kritika kultury výkonu, že v hledání účinnosti a funkčnosti ztrácíme prostor pro hodnoty, které nejsou okamžitě užitečné. Láska a pravda se nemusí nacházet mimo program a fyziku. Mohou být právě tím, co tyto systémy umožňují, když se dostanou do vyšší roviny. Stejně jako „program“ DNA dává vzniknout nejen metabolismu, ale i lidské tvořivosti a citům, tak i technické systémy mohou nést prostor pro lásku když se zaměříme na jejich využití, ne jenom na výkon.

Práce je návyková droga a bez práce život nemá smysl. To je silné a úplně pochopitelné tvrzení spousta lidí dnes prací doslova žije, protože práce dává jasnou strukturu, odměnu a společenské uznání. Biologie odměny: dokončené úkoly, uznání a peníze spouštějí dopamin krátkodobé „dobrý pocit“, který tě motivuje dělat víc. Identita a společenský status, v naší kultuře se často vážíme k tomu, co děláme, ne k tomu, kým jsme. To dělá z práce zdroj sebehodnoty. 

Praktická potřeba, práce platí nájem, dává bezpečí takže opakovaná (a nutná) odměna posiluje návyk. Útěk a regulace emocí, pro některé lidi je pořádání času a výkon způsobem, jak uniknout bolestem, vztahovým problémům nebo prázdnotě. Kdy už je to problém (znaky závislosti) pracuješ dlouho i když to špatně ovlivňuje zdraví či vztahy. Práce tě naplňuje hlavně proto, aby ses necítil špatně, ne proto, že bys jí opravdu chtěl, nedokážeš „vypnout“, máš pocity viny při odpočinku. Práce blokuje jiné zdroje smyslu (přátelé, koníčky, kreativita). 

Proč bez práce „život nemá smysl“ a proč to nemusí být pravda. Práce je jeden z primárních zdrojů smyslu, ale není to jediný. Smysl může plynout z péče o druhé, tvoření, učení, hry, duchovních zkušeností, občanské angažovanosti. Někdo opravdu nachází smysl v práci (to je v pořádku). Problém nastává, když už si nedokážeš představit smysl mimo práci to omezuje životní rozmanitost a zvyšuje riziko vyhoření. Smysl může plynout z péče o druhé, tvoření, učení, hry, duchovních zkušeností, občanské angažovanosti. To vše je zase jenom práce! 

To je trefa do černého, máš pravdu, že když se na to díváme z tvého úhlu pohledu („všude jen programy a stroje“), tak i péče, tvoření, učení nebo duchovní cvičení lze chápat jako formu práce, je to úsilí, strukturovaná činnost, proces s výsledkem. Tvá věta platí ve smyslu druhém, ano, všechno je práce. Ale rozdíl je v tom, jestli je to práce nutná a vnější, nebo práce svobodná a vnitřní. Delfíni dělají jenom přirozenou práci kdežto lidi většinou dělají práci, co není přirozená, a tak mají z toho psychické nemoci. Tohle je velmi zajímavá myšlenka, dotýká se rozdílu mezi „přirozenou prací“ (co plyne ze základních potřeb a instinktů) a „umělou prací“ (co si lidé sami vytvořili nad rámec nutnosti).

Delfíni loví, hrají si, komunikují, pečují o mláďata. Všechno to má přímý vztah k přežití a společenství. Jejich „práce“ je vlastně součást života není oddělená od hry, odpočinku nebo učení. Nemají zaměstnání ani systém, který by je nutil dělat činnosti, které jim nic nedávají. Člověk si vytvořil vrstvy činností, které jsou odpojené od základních potřeb, papírování, byrokracie, klikání na formuláře, zpracovávání dat, hlídání abstraktních pravidel. Tyto činnosti sice udržují systém (společnost, ekonomiku), ale naše biologie na ně není „naladěná“. 

Výsledkem je rozpor, tělo i mysl chtějí smysl a přirozený rytmus, ale realita nás nutí dělat činnosti, které vypadají jako „zbytečné“. Evoluce nás formovala miliony let k lovu, péči, hře, spolupráci v malých skupinách. Moderní práce je často monotónní, izolující, stresující. To vytváří evoluční nesoulad, mozek jede na starý software, ale prostředí ho nutí k novým, nepřirozeným úkolům. „Umělá“ práce se může stát zdrojem smyslu, pokud ji člověk propojí se svými hodnotami (lékař léčí, učitel vzdělává, programátor tvoří). 

Problém nastává tehdy, když práce je čistě odcizená (nevidíš, k čemu slouží, jen plníš úkoly). Možná by smyslem nebylo vrátit se k delfínímu životu, ale přiblížit lidskou práci zase k přirozenosti, víc hry, víc spolupráce, víc viditelného smyslu. Psychická pohoda roste, když práce není jen nutnost, ale i projev radosti, péče nebo tvořivosti, což jsou naše „přirozené programy“.