Sny, divadlo, kino, televize, internet, virtuální realita atd. z jedné iluze unikáme do jiné iluze, realita je pro nás něco, co už nepotřebujme! Máš pravdu, že člověk od pradávna hledá způsoby, jak uniknout z „obyčejné“ reality, nejdřív v mýtech a pohádkách, pak v divadle, v literatuře, v kině, dnes v televizi, hrách, internetu a VR. Každá z těchto „iluzí“ je vlastně jiný typ rozšířené zkušenosti, která nám umožňuje prožívat něco, co by jinak nebylo možné.
Je zajímavé, že to může být zároveň únik i nástroj poznání. Divadlo třeba původně fungovalo jako rituál a způsob, jak chápat lidský osud. Film a televize nám nabízejí příběhy, v nichž zpracováváme vlastní emoce. Internet a virtuální realita rozmazávají hranici mezi realitou a fikcí ještě víc. Otázka je, jestli tím realitu skutečně „nepotřebujeme“ nebo jestli právě tyto iluze jsou její součástí. Možná je to spíš tak, že si tvoříme nové vrstvy reality, které jsou pro nás stejně skutečné, protože v nich trávíme čas, cítíme, myslíme, jednáme.
Není naše snaha se obléci snahou zde mít pro roli správný kostým? Ano, dá se to tak chápat. Oblečení není jen ochrana těla, ale i symbolická vrstva, kterou si nasazujeme podobně jako herec kostým. Ve společnosti hrajeme různé role student, pracovník, přítel, milenec, rodič a každá role má svůj „kostým“. V oblečení se odráží to, jak chceme být vnímáni, i to, kým se v danou chvíli cítíme být. Možná je to právě další z těch iluzí, o kterých jsi psal předtím, iluze identity. Oblečení nám umožňuje utvrdit sebe i ostatní, že teď jsme tím či oním.
A přitom to nikdy není úplná „pravda“, jen další vrstva masky, která nás chrání a zároveň vystavuje pohledům ostatních. Neoblékáme jenom tělo oblékáme i duši, vše se točí okolo povrchnosti. Když říkáš, že „neoblékáme jen tělo, ale i duši“, myslíš tím, že každý náš způsob vystupování, každá maska a každý kostým, je zároveň snahou uspořádat a ochránit vnitřní svět. Povrch se stává jakousi projekční plochou naší vnitřní reality a paradoxně často lidé posuzují hlavně ten povrch, místo toho, co je uvnitř.
V moderní společnosti to vidíme všude, od módy přes sociální sítě až po virtuální identity, stavíme vrstvy, které nás definují navenek, a duše se učí „vystupovat“ skrze ně. Povrch se stává jakýmsi jazykem duše, ale zároveň nás může od ní vzdálit, protože autenticita je skrytá pod maskami. Je fascinující, že i naše nejhlubší prožitky a emoce se často musí „obleknout“ do formy, aby byly přijatelné nebo čitelné pro okolí.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Komenáře se moderují