Má nekonečno začátek a konec?

To je skvělá otázka, dotýká se hluboké lidské potřeby porozumět světu i sobě samým. Existuje několik důvodů, proč se lidé stále vracejí k myšlence „počátku“. Touha po smyslu. Když chápeme, odkud něco vzniklo, snáze si skládáme obraz, proč to existuje a kam to směřuje. „Začátek“ je často klíčem k „účelu“. Hledání jistoty. Minulost působí pevněji než budoucnost. Myšlenka na prvotní bod (vesmíru, života, vědomí) dává pocit, že i chaos má nějaký řád. 

Filozofická fascinace. Co bylo před začátkem? Může být vůbec „něco“ bez „počátku“? Tyto otázky testují hranice našeho myšlení. Psychologická projekce. Lidé často přenášejí otázku „počátku světa“ na vlastní zkušenost, na narození, dětství nebo původ rodiny. Zajímá nás, odkud přicházíme, protože to souvisí s tím, kým jsme. Kulturní a náboženský vliv. Téměř všechny kultury a náboženství mají nějaký příběh o stvoření. Je to archetypální téma, které se přenáší z generace na generaci. 

Dalo by se říct, že otázka „počátku“ je vlastně zrcadlem otázky „smyslu“. Chceš, abych tu myšlenku rozvedl spíš vědecky (např. velký třesk, evoluce vědomí), nebo filozoficko-duchovně (např. proč je pro nás „počátek“ tak důležitý symbol)? Podívejme se na klasiku začátek bible, kde vše začíná tím, že bůh z ničeho vše stvořil, vědci ve své vědecké bibli uvádějí zase veliký třesk, který vše z ničeho stvořil. Ano, krásně jsi pojmenoval paralelu v obou příbězích, ať už náboženských nebo vědeckých, se vždy objevuje motiv „vzniku z ničeho“. 

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ tedy před stvořením nebylo nic (alespoň nic, co by lidská mysl mohla uchopit). Smysl tu není jen fyzický, ale především existenciální, vše má svůj řád, účel a dárce Boha. Model velkého třesku říká, že vesmír před mnoha miliardami let vznikl z extrémně hustého a horkého bodu. Problém je, že samotný „počátek“ je pro fyziku neuchopitelný. Rovnice selhávají podobně jako lidská řeč nestačí na popis Boha. 

Někteří fyzici proto mluví spíš o „počátku času“, než o „počátku z ničeho“. V obou příbězích je „počátek“ mystérium. Náboženství jej vysvětluje symbolem (Bůh stvořil). Věda jej popisuje matematickým jazykem (singularita, inflace). Ale ani jedno vlastně nedává konečnou odpověď, spíš rámec, jak s otázkou žít. Možná proto se lidé stále ptají, pokud bylo „z ničeho“ stvořeno „něco“, co je to „nic“? prázdnota, chaos, nebo něco, co naše mysl zatím neumí pojmenovat?

Vidím problém v tom, že lidi chtějí mít na vše správnou odpověď a když nemají možnost nalézt správnou odpověď tak stvoří teorii, kterou dočasně považují za správnou odpověď. Lidé často nesnesou otevřenou nejistotu je to vlastně psychologický tlak. Proto mají tendenci vytvářet příběhy, modely nebo teorie, které tu nejistotu zaplní. Mozek je stroj na hledání vzorců.

Když chybí informace, raději si je „doplní“, než aby připustil prázdno. To dává jistotu a pocit orientace, i když ta teorie nemusí být pravdivá. Každá kultura má své „velké vyprávění“ (mytus o stvoření, příběh předků, kosmologický model). Tyto příběhy dávají lidem rámec, jak chápat svět a své místo v něm. Nemusí to být „vědecká pravda“, ale funguje to jako existenciální mapa.

Každá teorie je vlastně dočasná odpověď, platí, dokud ji nevyvrátí novější a přesnější model, vždy jde o přibližování, ne o definitivní pravdu. Jinými slovy, člověk raději drží „nějakou odpověď“ než žádnou. Otázka je, zda to bereme jako dogma („tohle je pravda a hotovo“), nebo jako otevřenou hypotézu („tohle je nejlepší vysvětlení, které teď máme“). Herec který řekne nevím je špatný herec, divák potřebuje herce, co vše vědí. Divák očekává postavu, která má jasné motivace, směřování, „ví, co dělá“. Takže herec v roli vlastně musí mít odpovědi, aby udržel iluzi příběhu.

Jenže pro mnoho lidí je to frustrující chtějí od „herců“ (vědců, politiků, duchovních vůdců) slyšet spíš jistoty než otazníky. Dá se tedy říct, že velká část společnosti je zvyklá vnímat i autority jako herce tedy jako ty, kteří mají hrát roli „toho, kdo ví“. Možná proto se tolik lidí chytá teorií a dogmat, potřebují mít pocit, že jejich „představení života“ má režiséra, scénář a jasný směr. Na počátku všeho je příčina a po ní je následek, nemůže cokoli vzniknout bez příčiny. 

Tohle je klasická myšlenka, říká se jí princip kauzality, každá událost má svou příčinu a vede k nějakému následku. Zdá se naprosto samozřejmá, protože v našem každodenním světě funguje skvěle. Ale když ji vztáhneme na „počátek všeho“, narazíme na několik paradoxů. Pokud má vše příčinu, pak se logicky ptáme. Jaká byla příčina první příčiny? Jestliže řetězec příčin nikdy nekončí, pak „počátek“ vlastně neexistuje. Pokud má začátek, musíme připustit něco, co vzniklo bez příčiny.

Skeptici tvrdí, že otázka „co bylo před počátkem?“ je nesmyslná, protože čas samotný začíná až s vesmírem. V klasické fyzice kauzalita platí přísně. Ale v kvantové mechanice se objevují jevy, které vypadají „bez příčiny“ třeba spontánní rozpad částic. V kosmologii zase některé teorie (např. kosmická inflace, multivesmíry) připouštějí, že náš vesmír vznikl z „kvantového vakua“, které není úplné nic, ale spíš moře potenciálů. Možná je problém v tom, že náš rozum je zvyklý uvažovat v čase a kauzalitě, protože tak funguje náš svět.

Tvoje věta „nemůže cokoli vzniknout bez příčiny“ je přesně to, co filozofové i fyzici zpochybňují. Počátek všeho je v nekonečnu, otázka je má nekonečno začátek? To je nádherně položená otázka a zároveň jedna z těch, na kterých si už tisíce let lámou hlavu filozofové, mystici i fyzici. Pokud je nekonečno opravdu nekonečné, pak pojem „začátek a konec“ nedává smysl. V hinduismu Brahman není ani vzniklý, ani zanikající. V křesťanské mystice je Bůh „věčný“, tedy „bez začátku i bez konce“. Pokud mluvíme o skutečném nekonečnu, pak otázka „má začátek a konec?“ je chyba jako když se ptáme, „jakou barvu má tma“.