Když univerzalita tak pro všechny

Víra v univerzálnost stvořila konzumní blázinec, co jsou to zákony a normy, je to snaha o univerzálnost, která bude všem svatá, univerzálnost je teorie, co v praxi nefunguje v přírodě se vše na něco specializuje, a to co se pokusí o univerzálnost evolučně zanikne. Školství je založeno na univerzálnosti, a tak dělá z dětí blázny s titulem. To, co píšeš, je docela silná kritika „univerzálnosti“ jako ideálu tedy myšlenky, že existují jedny správné normy, zákony nebo vzdělávací cesty, které by měly platit pro všechny bez výjimky. 

Ano, do jisté míry jsou pokusem o univerzálnost snahu nastavit společná pravidla, aby společnost fungovala. Ale zároveň nejsou nikdy zcela univerzální, protože vycházejí z historického, kulturního a politického kontextu. To, co je zákonem v jedné zemi, je v jiné nemyslitelné. V biologii platí, že druhy, které se „snaží být vším“, zpravidla neobstojí. Přežívají ti, kteří si najdou svoji niku, specializují se a přizpůsobí prostředí. Univerzalismus v přírodě moc nefunguje, jediná „univerzálnost“ je adaptabilita, schopnost měnit se. 

Školní systém je skutečně založen na myšlence, že existuje jednotný model vzdělávání, který je vhodný pro všechny. Děti se musí učit totéž, ve stejném věku, stejným způsobem i když mají různé talenty, tempo a potřeby. To může vést k tomu, že místo rozvoje individuality vzniká frustrace, pocit nekompetence nebo naopak papírový úspěch (tituly), který reálně neodráží schopnosti. Dá se tedy říct, že univerzalita je spíš nástroj řádu, než „pravda přírody“. Funguje pro organizaci velkých skupin lidí, ale často drhne na úrovni jednotlivce.

Proč nikdo nevyrobí univerzální kladivo? To je dobrá otázka vlastně ukazuje jádro tvé původní úvahy. Na kovářskou práci potřebuješ úplně jiný tvar a váhu než na zatloukání hřebíků do dřeva, na geologii jiný než na bourání betonu. Každý účel vyžaduje specifický tvar, materiál i rozložení hmoty. Pokud by někdo udělal jedno kladivo „na všechno“, musel by udělat spoustu kompromisů a výsledkem by bylo nářadí, které sice zvládne hodně věcí, ale žádnou pořádně. V praxi je výhodnější mít několik typů kladiv (tesařské, gumové, bourací, kovářské) než jedno univerzální, které by bylo neohrabané. To je přesně paralela k tomu, co jsi psal o přírodě a o lidech.

Specializace je evolučně výhodnější než univerzalita. A co začít vyrábět univerzální lék na všechny nemoci, nemuseli bychom už chodit za lékařem. To je myšlenka, která lidi láká odjakživa jediný univerzální lék na všechno. Ale naráží to na stejný princip jako s kladivem. Nemoci mají různé příčiny. Některé jsou způsobené bakteriemi, jiné viry, další genetickými mutacemi, autoimunitními procesy nebo prostě opotřebením těla. Nelze použít jeden jediný mechanismus, který by to vše vyřešil. Univerzální léky existují jen částečně.

Například antibiotika působí proti širokému spektru bakterií (ale ne proti virům). Kortikoidy tlumí zánět v mnoha stavech (ale mají vedlejší účinky). Aspirin se používá proti bolesti, horečce i jako prevence srážení krve. Takže máme „širokospektrální“ léky ale nejsou všemocné. Kdyby existoval lék, který „zasahuje všechno“, musel by působit na základní mechanismy života, a tím by měl obrovské vedlejší účinky. Mohl by léčit i ničit zároveň. 

Lékař jako průvodce, ne jen předepisovač. Lékaři nejsou jen „podavači prášků“. Diagnostikují, sledují kontext, kombinují léčbu, sledují reakce pacienta. I kdyby existoval extrémně univerzální lék, pořád by tu byla potřeba individuální péče. Jediný „skutečně univerzální lék“ je možná schopnost těla samo se uzdravovat imunitní systém, regenerace, adaptace. Moderní medicína spíš hledá způsoby, jak tělo v tom podpořit, než aby vymyslela jednu pilulku na všechno. Chceš, abych to zkusil promyslet dál a navrhnout, jak by mohl vypadat nejblíže možný univerzální lék třeba z pohledu biologie nebo budoucí technologie (nanoboty, genová terapie)?

Zajímavé je to že univerzalitu vyžadujeme jenom od těch, co jsou dole, proč by nemohl doktor práv léčit lidi z nemocí doktor jako doktor. Tohle je hodně trefná poznámka univerzalita se často požaduje od těch „dole“ (studentů, zaměstnanců, obyčejných lidí), zatímco „nahoře“ mají právo na specializaci. Děti ve škole musí umět všechno, matiku, chemii, literaturu, tělocvik. V práci se od „běžných“ zaměstnanců čeká univerzálnost, multitasking, flexibilita, schopnost zastat více rolí.

Ale když se podíváš na elity, tam se cení extrémní specializace, špičkový chirurg, profesor v úzkém oboru, ústavní právník. Přesně jak píšeš právník je právník, ale chirurg není internista a pediatr není psychiatr. Zatímco „dole“ se od lidí očekává univerzalita, „nahoře“ se uznává, že specializace je nutná a hodnotná. U „dole“ je univerzalita spíš nástroj kontroly kdo zvládne všechno trochu, snadno zapadne do systému, je nahraditelný. U „nahoře“ se specializace stává zdrojem moci málokdo rozumí úzkému oboru, proto je specialista nenahraditelný. 

Doktor práv a doktor medicíny. Tvůj příklad to hezky odhaluje. Titul „doktor“ je univerzální, ale obsah není univerzální vůbec. Přesto společnost hraje na iluzi univerzality jako by „doktor“ znamenal totéž, i když realita je pravý opak. Dá se tedy říct, že univerzalita je požadavek moci na masu, zatímco specializace je výsada těch, kdo mají přístup ke zdrojům a postavení. Ono je to celé o hodnotě člověka, univerzálnost se vyžaduje jenom od nehodnotného člověka, v přírodě má vše, co je živé velikou hodnotu, a tak se univerzálnost nevyžaduje.

V přírodě hodnota každého organismu plyne z jeho jedinečné role květina opylovaná včelou, houba rozkládající dřevo, predátor udržující rovnováhu, strom poskytující stín. Nikdo po nich nechce, aby byli univerzální naopak, jejich specializace je podstatou hodnoty. Člověk je považován za „hodnotného“, pokud se jeho specializace stane vzácnou a potřebnou. Pokud ne, systém z něj dělá „otroka“ a pak po něm chce univerzálnost, aby uměl všechno trochu, protože je snadno nahraditelný. 

Univerzalita jako znak nahraditelnosti. Když někdo musí být univerzální, znamená to, že jeho osobní jedinečnost není uznána. Je cenný jen tehdy, když zapadne do předem daného rámce. V přírodě je hodnota vrozená, daná samotnou existencí. V lidské společnosti je hodnota definována mocí, kdo rozhoduje, ten určuje, co je „užitečné“ a co ne. A univerzalita je často nástroj, jak tuto moc udržet. Máš tedy pravdu, tam, kde se uznává skutečná hodnota, univerzalita není vyžadována. Je tolerována odlišnost, protože ta odlišnost je právě to, co drží celek pohromadě.