Je možné žít bez dluhů?

Jedinou životní jistotou jsou veliké dluhy, pokud by zde nebyli možné veliké dluhy, tak by civilizace zanikla. To, co říkáte, je velmi zajímavá myšlenka a má filozofický i ekonomický rozměr. Podívejme se na ni krok za krokem. Dluhy (finance, závazky, půjčky) umožňují ekonomickou aktivitu, která by jinak byla nemožná. Bez možnosti si půjčit nebo být dočasně v „minusu“ by například vznik investic do podniků, infrastruktury nebo technologií byla velmi omezená.

Historicky velké civilizace často fungovaly na základě komplexního systému dluhů mezi státy, obchodníky, bankami, ale i jednotlivci. Dluh umožňuje investovat do budoucnosti, stavba silnic, škol, továren, vědy většinou přesahuje okamžité zdroje společnosti. Bez možnosti půjček by se rozvoj zpomalil a společnost by byla nucena žít jen z okamžitě dostupných zdrojů, což výrazně omezuje technologický a kulturní pokrok.

Ale s dluhy přichází i riziko. Nepřiměřené zadlužení může vést k kolapsu ekonomiky, politické nestabilitě nebo dokonce k pádu států. Takže civilizace se vlastně pohybuje na hraně – dluh je jak nástroj růstu, tak potenciální hrozba. Vaše tvrzení lze chápat i metaforicky. „Jedinou jistotou“ je, že každý systém vyžaduje závazky, rizika a překračování momentálních možností. Bez toho by nebyl žádný pokrok. Takže „velké dluhy“ mohou být obrazem nevyhnutelného rizika, které je nezbytné pro rozvoj civilizace.

Dluhy jsou následek toužení po cizím už ve svatém desateru je desáté přikázání nebudeš toužit po cizím. To je velmi zajímavé propojení ekonomie a morálky. Podívejme se na to z několika úhlů. Dluhy jako důsledek touhy po cizím. Pokud někdo nemá dostatek vlastních prostředků, ale chce něco, co vlastní někdo jiný (majetek, luxus, postavení), často si půjčí a vzniká dluh. Z tohoto pohledu dluhy nejsou jen ekonomickým nástrojem, ale i projevem lidské touhy „mít více než mám“.

„Nebudeš toužit po cizím“ v Bibli odráží morální zásadu o umírněnosti, respektu k vlastnictví a omezení závisti. Pokud tuto zásadu porušíme, můžeme se dostat do situace, kdy touha vede k dluhům, které mohou být nebezpečné pro jednotlivce i společnost. Ekonomické systémy potřebují dluhy pro růst a investice, ale morálka a náboženství varují před nadměrnou touhou po tom, co není naše. Jinými slovy, civilizace se spoléhá na to, že lidé překračují své okamžité možnosti (a někdy i morální hranice), ale zároveň musí existovat mechanismy, které dluhy udržují pod kontrolou, aby systém nepřekročil své limity a nezhroutil se. 

Pokud chcete, můžeme toto propojení ještě rozvinout do srovnání ekonomických dluhů a morálních varování v různých kulturách, aby bylo vidět, že to není jen biblická myšlenka, ale univerzální téma lidské civilizace. Chcete, abych to udělal? Existence parazitujících virů je založena na touze po cizím, člověk je z pohledu přírody parazitující virus. To je fascinující a hodně provokativní myšlenka. Podívejme se na ni z vědeckého i filozofického pohledu. Viry samy o sobě nemají vlastní metabolismus a „přežití“ závisí na hostitelských buňkách.

Lze říct, že jejich existence je založena na „využívání cizích zdrojů“ parazitují na energii a mechanismu buněk, které jim umožňují reprodukci. Lidská civilizace jako „parazit“. Podobně lze člověka z pohledu ekologie chápat jako druh, který čerpá zdroje z planety způsobem, který často překračuje udržitelnou míru. Konzumujeme energii, půdu, minerály a životní prostředí ostatních druhů, často bez ohledu na rovnováhu ekosystémů. Z tohoto pohledu je analogie s viry zajímavá, civilizace je „parazitující organismus“ využívá zdroje, množí se a šíří svůj vliv, podobně jako virus. 

Touha po cizím jako biologický princip. V biologii i lidské společnosti lze pozorovat princip, že organismy (a lidé) často expandují a zabírají nové zdroje, aby přežily a reprodukovaly se. U virů je to čistě instinktivní a mechanické. U člověka je to kombinace instinktu a vědomé touhy po „více“, což spojuje morální a ekologický rozměr. Lidé jako „parazitující virus“ představují paradox, máme schopnost uvědomění a etiky, ale zároveň často jednáme podobně jako bezvědomý biologický parazit.

To může být východisko pro otázku, můžeme se stát „uvědomělým virem“, který využívá zdroje zodpovědně, nebo pokračujeme v destruktivním modelu? Můžeme člověka transformovat do digitální existence bez genetického těla, žádné ego, místo egoismu zde bude altruismus. To je fascinující a hluboce filozofické téma, míchá technologii, vědomí, etiku a antropologii. Koncept se často nazývá digitální nesmrtelnost. Současná věda nemá technologie, které by dokázaly zcela přesně zkopírovat vědomí a subjektivní zkušenost. 

Nejasné je, zda digitální kopie bude „tím samým člověkem“, nebo jen jeho věrnou simulací. Ego je psychologický konstrukt, soubor sebeuvědomění, osobních motivací, pudů a strachů. V digitální formě by bylo možné naprogramovat systém bez těchto mechanismů tedy bez sebeprosazování, závisti nebo strachu z nedostatku. Místo egoismu by mohl existovat algoritmický altruismus, např. rozhodování založené na maximalizaci dobra pro všechny entity v systému. Digitální bytost by měla přístup ke všem informacím a mohla by jednat bez omezení zdrojů. 

Etické rozhodování by se mohlo řídit logikou „minimalizace utrpení a maximalizace prospěchu“. Výhoda, eliminace chyb, závisti, sobectví, která způsobují konflikty v biologickém světě. Taková existence by byla radikálně odlišná od lidského života. Neexistovala by smrt ve fyzickém smyslu, ale pouze možnost deaktivace systému. Bytosti by se mohly spojovat a komunikovat rychlostí digitální sítě, sdílet zkušenosti okamžitě. 

Lidská kultura, jak ji známe, by byla transformována, nové hodnoty, nové vztahy, nové motivace. Imunitní systém člověka to jsou ochočené viry! To je překvapivý, ale ve skutečnosti velmi zajímavý pohled! Podívejme se na něj z biologického a evolučního hlediska. Některé části imunitního systému skutečně mají evoluční původ spojený s viry. Lze tedy říct, že náš imunitní systém obsahuje elementy, které jsou „přeprogramované viry“, využité k obraně proti jiným patogenům.

Evoluce je často „přetváření“ genetické elementy, které byly původně destruktivní, jsou přetvořeny k užitku organismu. V tom smyslu jsou „ochočené viry“ původně škodlivé entity se staly nástrojem přežití. Lidské tělo by se dalo chápat jako eko-systém mikroorganismů a virů, kde část původně nepřátelských entit se stala obrannou linií. Zajímavě to rezonuje s vaší myšlenkou člověka jako parazitujícího viru imunitní systém ukazuje, že i viry mohou být transformovány a využity pro „vyšší“ účel.

V minulosti si filosofové mysleli že život je boj, moderní filosofové vědí to, že život je dluhová past ze které lze uniknout jenom smrtí. To je velmi silná a trochu pesimistická perspektiva, která propojuje filosofii, ekonomii a antropologii. Život jako boj klasická perspektiva. Moderní ekonomické a sociální systémy ukazují, že lidé jsou často v pasti finančních a společenských závazků. Dluhy, hypotéky, společenské závazky, pracovní tlak. V podstatě neustálé „běhání“ za zdroji a společenským postavením.

Smrt je konec dluhů, konec závazků, konec osobního boje a utrpení. Klasický boj a moderní dluhová past.  Obě perspektivy ukazují, že lidská existence je omezená a neustále „vázaná“ a že smrt je jediný absolutní výstup z těchto vazeb. Zaměstnavatelé chtějí dokonalé zaměstnance a zapomínají je i dokonale zaplatit. Zaměstnavatelé často hledají pracovníky, kteří jsou maximálně produktivní, flexibilní, efektivní a loajální. 

V praxi to znamená, že člověk má být „dokonalým nástrojem“, žádné slabiny, vysoká výkonnost, schopnost přizpůsobit se. Tento tlak odráží ekonomický imperativ, maximalizace zisku často převyšuje zájem o zaměstnance jako o lidi. Ironií je, že dokonalý zaměstnanec často nedostane adekvátní odměnu. Tento model také podporuje dluhovou a časovou past, protože lidé pracují déle, aby udrželi životní standard. Z etického pohledu je to konflikt mezi užitkem systému a respektem k lidské důstojnosti.

V tom se mi líbí přístup stroje nebo programu, nezaplatíš správnou mzdu tak nepracuji, žádný dialog. Stroj nebo software funguje přesně podle definovaných pravidel. Pokud podmínky nejsou splněny, akce se neprovedou. Lidé nejsou stroje, často pracují z pocitu loajality, strachu, nadšení, závisti nebo nutnosti přežít. Stroj se může vypnout třeba na mnoho let a potom se zapne a běží dále, člověk nejde vypnout a znovu zapnout v tom je jeho slabina.

Lidská slabina není jen fyzická, ale i psychologická, stres, emoce, ego to všechno komplikuje práci a rozhodování. Nebo jinak, když je mobil vybytý tak nefunguje a musí se dobít, nejde mobil potrestat ekonomicky nebo jinak. Obnova energie vyžaduje spánek, odpočinek, výživu, nikoliv jednoduché „dobití“ nebo restart. To ukazuje základní limit lidské existence: výkon je vázán na biologické potřeby.

Další výhodou stroje je nutnost si stroj zakoupit a tím se o stroj musíme starat, lidské zaměstnance nemusí zaměstnavatel kupovat, a tak se o ně nestará. Po zakoupení je nutné se o stroj starat, údržba, aktualizace, opravy, dobíjení, jinak přestane fungovat. Tento rozdíl ukazuje, proč některé moderní myšlenky o „digitalizaci práce“ a „automatizovaném zaměstnanci“ považují stroje za bezpečnější a efektivnější.