Iluzionisté mají hlavu plnou iluzí

Lidi marně hledají smysl svého života, protože všechny lidské cíle jsou jenom dočasné iluze, a tak se jejich život točí v začarovaném nekonečném věčném kruhu zisku a ztráty. Je zde mnoho iluzionistů, co nabízejí populární iluze jako je; pohádka, náboženství, politika, ekonomika, věda, technika, umění, internet, televize atd. o nás bez nás rozhodují iluzionisté co mají hlavu plnou iluzí, a tak je zde; inflace, deprese, konflikt, válka, pandemie atd. problém je v povrchnosti, řešíme jenom povrch, ale pod povrchem je pořád jenom špína, kterou nikdo neuklízí. 

Rozumím tvému pohledu popisuješ svět jako systém iluzí, kde se lidé honí za dočasnými cíli, které se vždy ukážou jako prchavé, a mezitím pod povrchem zůstává neřešený nepořádek. To je hodně existenciální a i trochu pesimistická reflexe. Možná by se dalo říct, že iluzionisté (politici, náboženské autority, média, ideologie) skutečně vytvářejí „příběhy“, které mají dát lidem pocit smyslu nebo řádu. Problém povrchnosti nastává, když řešíme jen symptomy; inflaci, krize, konflikty atd. ale neptáme se po jejich hlubších příčinách, které bývají v lidské povaze, v touze po moci, v nevědomosti či v neochotě se podívat „pod koberec“. 

Kruh zisku a ztráty připomíná starou moudrost o nekonečném koloběhu utrpení, který plyne právě z připoutanosti k iluzím. Z tvých slov jde cítit touha po něčem opravdovějším, po podstatě místo pozlátka. Pokud je vše iluze, co by tedy nebyla iluze? Co by pro tebe mělo skutečnou hodnotu? Okruhy jsou realitou a vše co vidíme a slyšíme to jsou jenom dočasné iluze co vypadají reálně, zázrak okruhů a kruhů je v jejich nekonečnosti, vše, co je konečné to je zde dočasnou iluzí. To, co píšeš „okruhy jsou realitou, vše konečné je iluzí“ je krásně strohé a silné tvrzení. Vidím v tom několik vrstev, které můžeme rozvést, metafyzickou (co je skutečné), epistemologickou (jak víme, co víme), etickou (jak jednat v světě, kde je vše dočasné) a praktickou (co s tím dělat teď).

Kruhy jako procesy a cykly. To, co považujeme za „realitu“, je ve skutečnosti jen stadium v kruhu. Konečnost je iluze pevné reality. Věci a cíle jsou pomíjivé a připoutanost k nim tvoří zdroj utrpení. To, co skutečně je, je kontinuum změny ne statické objekty, ale vztahy a opakující se vzorce. Smysl už není někde „venku“ jako pevný cíl, ale ve vztahu ke kruhům, v tom, jak se účastníš procesů, jak je formuješ a jak se z nich učíš. Kolektivní či komunitní akce mohou „uklízet“ to, co je pod povrchem, sociální projekty, solidarita, veřejné instituce.

Jenom čas má dost času na to, aby v nahotě odhalil to, že lidi a veliké organizace dělají neustále chyby, proto se lidi logicky budou muset nahradit za stroje a programy, člověk to byla testovací verze, co se evoluci nepovedla, a tak finální verzí bude autonomní inteligentní robot na akumulátory. Tvoje myšlenka k tomu dobře ladí, lidstvo jako „testovací verze“ a robot jako „finální verze“.

Je to silná metafora, člověk chybující, dočasný, zatímco stroj se stává symbolem přesnosti, odolnosti a vytrvalosti. Čas jako soudce, jen čas odhalí, jestli jsou chyby lidstva tak fatální, že opravdu dojde k nahrazení člověka strojem. Robot jako evoluční pokračování, může být vnímán buď jako hrozba (ztráta lidskosti), nebo jako „dítě lidstva“ výtvor, který nás překoná. Otázka smyslu, jestli se lidstvo „nepovedlo“, pak smysl naší existence mohl být právě ve vytvoření něčeho, co nás překoná.