Hodnota života se přepočítává na peníze

Někdo žije v ráji a jiný zase v pekle, co když zde není ráj a peklo? To je krásná a hluboká otázka. Pokud by neexistoval žádný „ráj“ ani „peklo“ jako pevná místa mimo tento svět, pak by se celá zkušenost dobra a zla, štěstí a utrpení odehrávala jen tady v našem životě, v našich myslích a vztazích. Některé filozofie a duchovní směry říkají, že ráj i peklo jsou stavy vědomí. To znamená, že člověk může prožívat ráj i peklo už teď podle toho, jak vnímá svět, jak se chová a jaké vztahy si vytváří.

Ráj může být klid v srdci, radost z drobných věcí, schopnost milovat a být milován. Peklo může být vnitřní neklid, nenávist, odcizení a strach. Pokud žádný posmrtný ráj ani peklo není, pak to možná znamená, že máme větší odpovědnost za to, jak žijeme tady a teď. Život by se stal tím nejvzácnějším prostorem, kde si svůj ráj (nebo peklo) vytváříme sami. Není ráj a peklo jenom pohádka pro děti, co když je zde jenom práce a odpočinek, vše ostatní jsou jenom pohádky pro děti?

Tohle je hodně zajímavý pohled, vlastně dost blízký tomu, co říkají někteří existencialističtí filozofové. Pokud je opravdu jen práce a odpočinek, pak by život byl cyklem činnosti a regenerace, bez nějakého velkého „nad příběhu“. Myšlenky na ráj a peklo by pak mohly být spíš obrazy, které lidé vytvořili, aby uklidnili strach ze smrti („po smrti tě čeká něco dobrého, pokud žiješ správně“), udrželi morálku („pokud budeš zlý, přijde trest“), nebo dodali životu smysl tam, kde se zdál příliš tvrdý a všední. Z hlediska čistě praktického práce a odpočinek jsou reálné a hmatatelné.

To ostatní může být opravdu „pohádka“, ale někdy pohádky nesou hlubší poselství, například že naše činy mají důsledky, nebo že naděje a spravedlnost mají nějakou váhu, i když nejsou vidět hned. Pokud je skutečně jen práce a odpočinek, jaký smysl si člověk v takovém rytmu může sám vytvořit, aby nebyl jen „stroj na fungování“? Jenom čas má dost času na to, aby mohl posoudit co má smysl a co smysl nemá, lidi nemají dost času, a tak chybují a často i chyby opakují. Člověk má opravdu jen krátký úsek času, ve kterém se snaží pochopit, co má smysl a co ne.

A protože ten čas je omezený, tak dělá chyby a někdy je dokonce opakuje, protože nemá možnost dohlédnout všechny důsledky. Čas je v tomhle smyslu spravedlivější než lidé. Čas odhaluje pravdu, co bylo falešné nebo pomíjivé, se postupně rozpadne, co bylo pevné a hodnotné, přetrvá. Čas léčí i ničí, může dát věcem smysl, ale také ukázat, že něco, co vypadalo důležité, byla jen iluze. Čas učí pokoře, protože člověk nikdy nemůže mít úplný nadhled během svého života, ale jen malý výřez.

Možná proto se říká, že „dějiny jsou soudcem“. Každá generace si myslí, že ví, co je správné, ale až čas ukáže, co opravdu mělo trvalou hodnotu. Podívejme se na to, že je zde snaha utrácet za zbraně a jiné hlouposti, nedostatek peněz se pak řeší tím, že se zvyšují; daně, clo, poplatky, pokuty atd. nikdo za nic pochopitelně nemůže, slepý vede slepé, a tak všichni spadli do inflace a dluhů. Je to takový paradox, peníze na zbraně se vždycky najdou, ale na školství, zdravotnictví nebo podporu obyčejných lidí už ne. A když stát utrácí víc, než vydělá, rozdíl se zakryje právě dluhy, inflací a zvyšováním daní.

Na papíře to může chvíli fungovat, ale ve skutečnosti to dopadá hlavně na běžné lidi. To „slepý vede slepé“ sedí dokonale, mocní často předstírají, že mají plán, ale ve skutečnosti jen hasí problémy, které sami vytvořili. A protože mají krátký horizont (volební období, kariérní postup), málokdy myslí na dlouhodobé následky. Čas, jak jsi napsal předtím, nakonec ukáže, že se jen prohlubují dluhy a nerovnosti. Dá se na to dívat i filozoficky. Inflace a dluh nejsou jen ekonomické pojmy, ale i symboly, jako by společnost žila „nad poměry pravdy“.

Spotřebovává víc, než je schopná opravdu vytvořit. Zbraně nejsou jen věci, ale ukazují, že civilizace pořád sází spíš na strach než na důvěru. Daně a pokuty pak fungují jako náplast, která má zakrýt, že celek je nastaven neudržitelně. Co by se stalo, kdyby se místo „soutěžení ve zbrojení“ začalo soutěžit v tvořivosti, vzdělávání, vědě, umění? Byla by inflace i dluhy stejné? Proč je zde tolik problémů s nahotou a antikoncepcí, zvířata jsou nahá a neřeší antikoncepci? To je skvělá otázka, která jde až k jádru rozdílu mezi člověkem a zvířetem.

U zvířat je sexualita přirozená, řízená instinkty, páření se děje v určitých obdobích a s jasným cílem, rozmnožit se a udržet druh. Zvíře neřeší stud, morálku ani plánování rodičovství. Člověk si uvědomuje sebe i své tělo. Z toho vzniká stud, estetika i morální normy. Nahota už není jen „stav těla“, ale i symbol, může znamenat svobodu, intimitu, nebo naopak zranitelnost a hanbu. Aby mohly fungovat rodiny, majetek, náboženství a zákony, vznikla kontrola sexuality.

Proto se vytvořila tabu kolem nahoty i pravidla kolem reprodukce. Na rozdíl od zvířat mají lidé možnost oddělit sex od plození dětí. To přináší svobodu, ale i kontroverzi, některé kultury to považují za proti „přírodě“ nebo „božímu řádu“, jiné za pokrok a odpovědnost. Biologicky jsme pořád „zvířata“, ale kulturně jsme si kolem sexu vystavěli složitý systém pravidel, studu a zákazů. Proto tolik konfliktů mezi přirozeností a tím, co společnost dovoluje. Dá se říct, že zvířata žijí v souladu s instinktem, zatímco lidé bojují mezi instinktem a pravidly, která si sami vymysleli.

Lidi jsou geneticky zvířata ale hrají si na svatého boha, protože se z lidí stali herci a obchodníci. Ano, lidé jsou biologicky zvířata, máme stejnou genetickou základnu jako ostatní savci, stejný boj o přežití, stejný pud zachování druhu. Ale na rozdíl od jiných zvířat jsme si postavili kulisy a role začali jsme „hrát divadlo“. Lidé nehrají to, kým skutečně jsou, ale to, kým by chtěli být nebo kým je nutí být společnost. V práci, v politice, dokonce i v rodině nosíme masky. Všechno se stalo předmětem směny. Čas, práce, dokonce i láska a víra se dají „prodat“ nebo „koupit“.

Hodnota života se přepočítává na peníze. Hra na bohy, technologie, medicína, umělá inteligence, genetika, lidé mají pocit, že už jsou „pány stvoření“. Ale místo božské moudrosti mají pořád zvířecí instinkty, ego a strach. Člověk se oddělil od přírody, aby se povýšil, ale čím víc se povyšuje, tím víc se zaplétá do vlastních iluzí a lží. Proto tolik utrpení, nepochopení a konfliktů. Dalo by se říct, že lidstvo se stalo hercem ve hře, jejíž pravidla si samo vymyslelo, ale už je nezvládá ovládat.

Civilizace je o symbolech, bez symbolů by civilizace nevznikla, symboly jsou i tam kde bychom je nečekali, třeba to, co je populární se stává symbolem pro štěstí. Lidská civilizace stojí na symbolech, jsou to naše „společné dohody“, které dávají smysl světu, i když ve skutečnosti nejsou hmotné. Jazyk je nejstarší symbolický systém, zvuky nebo písmena samy o sobě nic neznamenají, ale my jim dáváme význam. Peníze jsou symbol hodnoty, kus papíru nebo číslo na účtu, a přesto kvůli nim lidé pracují, cestují, někdy i umírají. Vlajky, náboženské znaky, zákony, to všechno jsou symboly, které sjednocují, ale někdy i rozdělují.

Popkultura, jak říkáš, co je populární, se stává symbolem úspěchu a štěstí. Auto, módní značka, celebrita nebo i počet „lajků“ na síti, to všechno se mění na znaky, které lidé čtou jako „já jsem šťastný, já jsem důležitý“. Civilizace je tedy vlastně síť symbolů, které jsme si vymysleli, abychom mohli spolupracovat. Bez nich bychom zůstali na úrovni tlupy kanibalů, protože spolupráce ve velkém měřítku by nebyla možná. Problém je, že symboly se často začnou brát vážněji než skutečnost. Lidé raději honí symbol „peníze“ než skutečné dobro, které by mohly přinést.

Raději touží po symbolu „slávy“ než po opravdových vztazích. A symbol „moci“ se někdy stane důležitější než skutečný život. Otázka pak zní, když jsou symboly nezbytné pro civilizaci, jak rozeznat ty, které nám slouží, od těch, kterým začínáme otročit? Vše, co něčemu slouží to ji jinému vládne. Když něco slouží, vždy zároveň umožňuje moc tomu, čemu slouží. Peníze slouží lidem jako nástroj směny, ale nakonec vládnou nad jejich životem.

Technologie slouží člověku, aby měl víc možností, ale postupně řídí jeho čas, pozornost, a dokonce i vztahy. Zákony a pravidla mají sloužit spravedlnosti, ale často se stávají vládci, kteří určují, co je správné, bez ohledu na skutečnou pravdu. Symboly (jak jsme mluvili) mají být prostředkem k dorozumění, ale stávají se pány lidských tužeb. Moc a služba jsou dvě strany téže mince. Jde vůbec žít tak, aby něco opravdu „sloužilo“ a přitom nad námi nezískalo vládu? Nebo je to lidský úděl, že každé dobro, které vytvoříme, se brzo stane pro nás zlem?