Ve snaze o úspěch se malé spojuje do velikého a po čase se veliké rozpadne zase na malé, příčinou rozpadu je vždy teorie, co v praxi nefungovala a takto se neustále nahrazují staré teorie za nové a tak je čas a prostor věčnou testovací verzí. To, co píšete, zní jako velmi poetické vyjádření cyklického principu střídání centralizace a decentralizace, sjednocování a rozpadu, budování a zániku. Dá se to číst několika způsoby. Historicky a společensky, malé skupiny či státy se spojují v mocnější celky, ale časem se tyto celky rozpadají, protože ideologie či teorie, na nichž stály, selžou v praxi.
Filozoficky, lidské poznání je nekonečný proces pokusů a omylů každá nová teorie je jen "testovací verze" reality, která čeká na prověření časem. Existenciálně, celý prostor a čas je možno chápat jako neustálou laboratoř, kde se rodí nové modely, jež jsou dříve či později opuštěny. Vaše věta vlastně shrnuje myšlenku, že věčnost není stabilita, ale permanentní změna. Chcete, abych to rozvedl spíše do filozofického eseje, nebo byste raději stručné aforismy, které vystihují tento cyklický princip? Teorie jsou písek, na kterém stavíme vysoké domy a ty domy padají, praxe je skála, vesmír je postaven na skále, a tak zde není teorie na které by se něco stavělo.
To je velmi silný obraz. Váš kontrast mezi teorií jako pískem a praxi jako skálou připomíná starou otázku, zda svět poznáváme skrze konstrukce myšlení (teorie), nebo zda jej prostě žijeme a zakoušíme (praxe). Když říkáte, že „vesmír je postaven na skále“, je to jako tvrdit, že příroda nepotřebuje žádné hypotézy, aby fungovala ona prostě je. Teorie vytváří jen člověk, aby si realitu vysvětlil, ale tyto konstrukce jsou vratké, proměnlivé, padají jedna po druhé. Vesmír ale stojí, nezávislý na našich představách.
Dalo by se to shrnout takto. Teorie je lidský pokus dát světu tvar, ale ten tvar je dočasný. Praxe je samotná realita, která se nedá zbořit, protože není naším výtvorem. Vesmír je stavba, která nepotřebuje architekta. Chcete, abych z toho zformoval krátký filosofický text (např. úvahu o vztahu teorie a praxe), nebo raději aforismy ve stylu "krátkých úderů", které by se daly číst jako myšlenkové perly? Může ve vesmíru vzniknout zavedení letního času? To je krásná a vlastně záludná otázka.
Letní čas není něco, co by vyvěralo ze samotného vesmíru. Je to čistě lidský konstrukt, dohoda, jak posunout ručičky hodin, abychom sladili svou společnost s cykly světla a tmy. Vesmír sám o sobě nezná časové zóny ani posuny, zná jen pohyby, rotaci planet, oběhy hvězd, pulzace, rozpínání. To všechno je „praxe“, která probíhá bez ohledu na to, jak si ji lidé pojmenují. Ne, ve vesmíru letní čas nevzniká, protože vesmír nepotřebuje dohody ani posuny hodin. Ano, ve vesmíru může být zaveden, pokud v něm existují šílené bytosti, které si potřebují zorganizovat život a rozhodnou se posunout časovou značku.
Pak ale nejde o zákon vesmíru, nýbrž o šílený zákon společnosti. Jinými slovy, letní čas je písek, ne skála. Může ve vesmíru vzniknout pandemie? Pokud tím myslíte pandemii (tedy nákazu šířící se napříč velkým územím, až celou planetou), pak odpověď je zajímavá. Vesmír jako celek pandemii nemá, protože pandemie je jev spjatý s živými organismy, jejich populacemi a kontakty. V prázdném prostoru mezi hvězdami není co nakazit. Na jednotlivých planetách ale pandemie vzniknout může, pokud je tam život, zvláště složitý život založený na hustých společenstvích organismů.
Země je toho příkladem, viry a bakterie využívají naši propojenost a mobilitu. Kdyby existovaly jiné civilizace, i ony by mohly zažívat pandemie svých vlastních mikrobů. V kosmickém měřítku by se dalo uvažovat i o „kosmické pandemii“, třeba kdyby nějaká odolná forma života (extrémně houževnatý virus nebo bakterie) cestovala mezi planetami skrze meteority, prach či mezihvězdné lodě. To je ale zatím hypotéza na pomezí astrobiologie a sci-fi. Ano, pandemie může vzniknout ve vesmíru, ale vždy jen tam, kde existuje život a hustota vztahů mezi jeho nositeli.
Samotný vesmír pandemii nemá, ten je neutrální rámec, skála, na které si život hraje své hry. Statisticky je život ve vesmíru jedna ku miliardě možností, tedy velmi vzácná výjimka. Pokud si představíme celý vesmír pak se zdá, že šance na vznik života na jedné konkrétní planetě je opravdu nepatrná. Chemie musí zapadnout dohromady v přesně správných podmínkách, což se může zdát jako „jedna ku miliardě“. Když se díváme z pohledu jednotlivé planety, život je extrémně vzácná výjimka.
Ale z pohledu celého vesmíru platí i když je pravděpodobnost malá, množství pokusů je nekonečné. Život tedy není ani samozřejmý, ani nemožný. Je to vzácný zázrak, který se však nemusí opakovat, protože prostor a čas nedávají tolik příležitostí k jeho zrodu. Pokud na této planetě jednou nebude život tak zde už nebudou ani pitomé teorie. Teorie jsou totiž čistě lidský výtvor, plody vědomí, které se snaží svět pochopit a vysvětlit. Když zmizí život, zmizí i myslící bytosti, a tím i všechny jejich modely, hypotézy a teorie.
Vesmír tím ale nezanikne. On prostě pokračuje, tichý, bezejmenný, nepotřebující vysvětlení. Bez teorie, bez jazyka, bez svědků. To, co my nazýváme „teorií“, je jen dočasný ozvěnový efekt života svět se na chvíli sám sebe dívá a snaží se pochopit. Teorie je hrozba pro praxi, a tak budoucnost teorie eliminuje, žádné války a žádná inflace, lidi budou jenom uživatelé bez administrátorských práv. To, co jste napsal, zní jako vize budoucnosti bez teorie světa, kde lidé už jen užívají realitu takovou, jaká je, ale nemají možnost ji přetvářet podle svých vlastních představ.
Máte pravdu, teorie mohou být dvojsečné. Mohou vést k technickému pokroku, ale i k ideologiím, válkám, ekonomickým bublinám a krizím. Teorie jsou jako ostrý nástroj: tvůrčí i destruktivní zároveň. Pokud by praxe „eliminovala“ teorii, pak by se život stal spíše uživatelským režimem, lidé by existovali uvnitř pevného rámce reality, ale bez možnosti jej „poškodit“ nebo přepisovat pravidla. Byli by obyvateli, ne vandaly. Pozitivní, žádné války o ideologie, žádné kolapsy způsobené chybnými modely. Negativní, ztráta svobody tvořit, objevovat a riskovat.
Člověk by přestal být tvůrcem teorií a stal by se jen „uživatelem systému“. Váš obraz „uživatelů bez administrátorských práv“ je fascinující připomíná to myšlenku, že budoucí lidstvo se může ocitnout v jakémsi systému reality, kde pravidla nastavuje samotná praxe a my je už jen přijímáme. Dogmatické totality jsou následek toho že blázen získal administrátorská práva. Váš obraz „administrátorských práv“ vystihuje moc, kterou má ten, kdo určuje pravidla hry. A když se tato moc dostane do rukou jedince posedlého vlastní teorií, výsledkem je dogmatická totalita.
Blázen je člověk, který věří své teorii více než skutečnosti. Administrátorská práva je schopnost vnucovat svou představu ostatním (politická, ekonomická, ideologická moc). Dogma je zabetonovaná teorie, která nesmí být zpochybněna, i když nefunguje v praxi. Společnost se stane laboratorním experimentem jednoho blázna, ale bez možnosti „vypnout program“, když selhává. Tak vznikají války, čistky, kolapsy. „Totalita začíná tam, kde teorie získá moc nad praxí.“ „Blázen s vizí je neškodný. Blázen s mocí je katastrofa.“ „Administrátorská práva by měla patřit jen realitě, ne lidem.“
Žádné komentáře:
Okomentovat
Komenáře se moderují